Článek
Částečná mobilizace zcela změnila charakter střetu. Až do 21. září jej Kreml prezentoval jako speciální vojenskou operaci, jež se až na výjimky týkala jen těch, kteří se armádě upsali. Vyslání záklaďáků na začátku invaze vyvolalo značné protesty a velitelé si od té doby dávali dobrý pozor, aby vojáci poslaní na Ukrajinu podepsali souhlas. Ten byl sice mnohdy vynucený, protože mužstva se Rusům nedostávalo, ale nehrozilo, že by mohl být povolán ten, kdo už v armádě není. Poté, co ruský prezident Vladimir Putin podepsal návrh částečné mobilizace předložený ministerstvem obrany, toto už neplatí.
Začal se šířit tak velký strach, že byly okamžitě vykoupeny letenky do zahraničí. Další lidé vyšli do ulic. Putin dobře věděl, proč se mobilizaci dlouho vyhýbal, nesáhl k ní ani po porážce u Kyjeva a Černihivu, i když se čekalo, že by ji mohl oznámit 9. května, ani během léta, kdy ruská ofenziva v červenci uvázla a jednotky postupovaly jen o pár kilometrů. Až vyhnání ruských okupantů z Charkovské oblasti ukázalo, že bez mobilizace nemá Rusko ve válce šanci, protože fronta je dlouhá a nasazené jednotky utrpěly velké ztráty, které se nedařilo nahradit.
Osou sovětské a následně i ruské politiky byl boj za mír. Ten sice byl ozbrojený, což je jasný paradox, ale SSSR i Ruská federace se velmi pečlivě vyhýbaly použití slova válka, třeba v Sýrii se plnily zvláštní úkoly na území Syrské arabské republiky, aby se neříkalo, že se vede válka. Pečlivě se hledaly záminky pro zapojení do konfliktu v Gruzii, kde mělo Rusko své vojáky jako příslušníky tzv. mírových sil. Moskva varovala Tbilisi, aby nic nepodnikalo, a zasáhla, až když se gruzínské jednotky pokusily dostat pod kontrolu území ovládané separatisty. Vyhlašovalo se, že se jde na pomoc národům čelícím agresi nebo usilujícím o vymanění z koloniální poroby.
Hlavně se však vedení podobných konfliktů nechávalo jen na armádě, na vojácích v aktivní službě a v posledních letech také na soukromých armádách, jako je Vagnerova skupina. Nemobilizovalo se ani v případě války v Afghánistánu. Aktuální mobilizace, byť jen částečná, je první od Velké vlastenecké války. Tak se v SSSR a nástupnické Ruské federaci označuje ta část druhé světové války, v níž Sověti bojovali s nacistickou třetí říší, se kterou si předtím dělili Polsko.
Sovětskou a ruskou společností procházel narativ, že SSSR, potažmo Rusko neválčí. Válku vede, jen když je přímo napadené a nepřátelské jednotky vtrhnou na jeho území. Jenomže mobilizace znamená i pro lid masírovaný kremelskou propagandou válku, byť se oficiálně nevyhlásí. Ono je něco jiného, když jdou vojáci ve službě a příslušníci dalších silových jednotek na pomoc separatistickým pseudostátním útvarům, které se narychlo uznaly, a něco jiného mobilizovat zálohy kvůli operaci vedené na území jiného státu. Urychlená snaha uspořádat na okupovaných oblastech referenda má zřejmě naoko tuto situaci změnit. Pokud se tyto enklávy rozhodnou připojit k matičce Rusi a Moskva je neodmítne, tak se rázem bude bojovat na území Ruské federace, ale je otázkou, zda se Rusové nechají tak zmanipulovat, aby tento krkolomný krok akceptovali, když už i jim, nebo aspoň části z nich, jde o krk.
Podotýkat, že se ozvali, až když se cítí sami ohroženi, a ne když vyšla najevo první ruská zvěrstva, samozřejmě jde, ale pro koho není bližší košile než kabát? Protesty naznačují, že Rusko může čekat vlastní Vietnam. Za sovětský Vietnam se obvykle označuje Afghánistán – kvůli tomu, že válka byla vleklá a SSSR v ní nezvítězil, což nakonec vyústilo spolu s národnostními třenicemi a ekonomickými problémy v rozpad Sovětského svazu. USA však ve Vietnamu prohrály ne kvůli slabosti vlastních sil a komplikovanému terénu jako Sověti pod Hindúkušem, ale kvůli rostoucímu domácímu odporu proti válce, jejíž příčiny Američané nechápali. Nevěděli, proč mají umírat na druhé straně světa v boji za udržení zkorumpovaného jihovietnamského režimu v rámci politiky zadržování komunismu, protože neměli pocit, že by pád Jižního Vietnamu Spojené státy ohrožoval. A když vyšlo najevo, že se nasazují extrémně jedovaté rakovinotvorné defolianty a medializovala se zvěrstva, jakých se někteří američtí vojáci ve Vietnamu dopouštěli, podobná, jaká se páchají ve většině válek a jaká můžeme vidět v ještě větším měřítku než ve Vietnamu na Ukrajině, veřejnost se válce postavila. Richardu Nixonovi tak nezbylo než přistoupit na podepsání příměří a de facto obětovat Jižní Vietnam.
Z vietnamského syndromu se Spojené státy dlouho vzpamatovávaly, a to jak vojensky, tak politicky a společensky. Vymanily se z něj až po pádu komunismu. V případě nedemokratického Ruska by však podobné protesty mohly ohrozit i samotný režim, který nemá samoregulační mechanismy jako demokracie. Protesty mohou samozřejmě rychle utichnout nebo budou potlačeny, ale s prodlužující se délkou konfliktu se budou vracet a popularita Vladimira Putina začne klesat. Nepředloženým napadením Ukrajiny se sám lapil do pasti.